Ve vědách o komunikaci se pozornost lidskému tělu věnuje v souvislosti s výzkumem ↗multimodální komunikace (zvláště se zaměřením na ↗gestiku). V návaznosti na fenomenologické a sociologické přístupy ke komunikaci (viz ↗etnometodologie, ↗konverzační analýza) se v pojmu těla rozlišuje několik aspektů: (a) biologické tělo, (b) tělo jako nástroj komunikace, (c) žité tělo (✍Streeck, 2013). Biologické tělo zkoumá z jazykovědného hlediska ↗neurolingvistika a fyziologická či klinická ↗fonetika. Při výzkumu je biologické tělo vypojeno z přirozených komunikačních procesů a zkoumáno experimentálně. V přirozené komunikaci se zvýznamňuje jen někdy (např. při komunikaci zdravého a tělesně postiženého člověka n. při komunikaci lékaře a pacienta; srov. ✍Heath, 1986). Nejrozšířenější je ve vědách o jazyce a komunikaci pojetí těla jako nástroje komunikace, tj. jako prostředku, který slouží produkování znaků (např. artikulaci jazykových znaků pomocí mluvidel n. vytváření gest pomocí rukou) a který nemá kromě této své funkce a analogické funkce z hlediska recepce znaků žádný další relevantní význam. Toto instrumentální pojetí těla však nechává stranou fakt, že svými těly jsme „vrostlí“ do světa a že mnohé základní vědomosti o světě čerpáme z tělesných zážitků (např. to, co vidíme v prostoru, co je ‘před’ a co ‘za’, je vyhodnocením našich zkušeností z pohybu ve světě; srov. ✍Blecha, 2007:313n.). Pojem žitého těla zahrnuje jednak tento fakt tělesných základů lidské kognice, jednak to, že člověk při komunikování zachází se svým tělem také neuvědoměle, spontánně, kreativně a překračuje tak oblast naučených (prefabrikovaných) tělesných vzorců jednání.

Své tělo člověk v komunikaci vnímá jako nulový bod v souřadnicovém systému (✍Bühler, 1934). Tento souřadnicový systém má dimenzi prostorovou, časovou a (v elementárním smyslu) interakční: tělo mluvící osoby je obrazně řečeno místem, v němž se potkává reference ↗deiktických výrazů tady (= aktuální poloha mluvčího), teď (= okamžik, ve kterém se mluví) a já (= mluvčí). Účastník komunikace je zároveň schopen brát zřetel na svého komunikačního partnera a orientovat se podle jeho souřadnicového systému: velitel dává mužstvu povel vpravo v bok podle orientačního systému seřazeného mužstva, nikoli podle pozice svého těla; podobně udání směru jděte pořád rovně bere ohled na polohu těla (směr chůze) člověka, kterému je informace (rada) adresována.

V komunikaci fyzicky (tělesně) přítomných osob můžeme podle ✍Goffmana (1963) rozlišit dva typy interakce: interakci nezaměřenou a interakci zaměřenou.

(1) Prostřednictvím nezaměřené interakce, založené výlučně na tělesném jednání, se lidé vyrovnávají s fyzickou přítomností dalších lidí ve společném prostoru (zvláště neznámých lidí ve veřejném prostoru). Jedinec získává informace o druhých svými smysly, zejm. zrakem, a sám jedná tělesně tak, aby druhým něco o sobě sdělil. Lidé se tímto způsobem především navzájem ujišťují, že jsou normálními, sociálně a kulturně kompetentními lidmi, kteří vědí jak se náležitě chovat, co (ne)patří k dobrým mravům apod. V č. společnosti (i v řadě společností dalších) např. platí, že vůči neznámým lidem zaujímáme na veřejnosti postoj „zdvořilé nevšímavosti“ (✍Goffman, 1963) a že máme pod kontrolou své biologické tělo. (Viz také ↗ostenze.)

(2) V zaměřené interakci lidé aktivně spolupracují na vytvoření a udržení „společného ohniska vizuální a kognitivní pozornosti“ (✍Goffman, 1963). V zaměřené interakci se lidé zpravidla nacházejí v tělesné blízkosti, účastní se nějaké společné činnosti a obvykle užívají jazyk (↗jazyková interakce). Svými těly (uspořádáním těl vůči sobě navzájem, příp. i vůči relevantním předmětům/strukturám prostředí) vytvářejí účastníci komunikace participační rámec. Tělesný postoj a směr pohledu jsou rozhodující pro zahájení interakce, důležitou roli ale sehrávají i v jejím průběhu (obecně pro udržování participačního rámce, specificky např. z hlediska ↗střídání replik mluvčích v rozhovoru). Tělo se uplatňuje i při vyjadřování emocionálních postojů (např. nasazením starostlivého výrazu tváře nebo rozčileným máváním rukama); gestikulace může přispět také k obsahu jazykového jednání (viz ↗gestika, ↗gestikulace).

Lidské tělo je kromě toho tematizováno ve společenských ↗diskurzech. Tyto diskurzy ovlivňují způsob, jakým se s tělem zachází, a to zejména v institucionálních kontextech. K diskurzům tematizujícím tělo patří diskurzy o sportu, léčbě, sexualitě, stárnutí, ideálu tělesné krásy aj. Průlomovými analýzami byly v této oblasti především filozofické práce M. Foucaulta.